Montessori pedagogika – záruka kvality nebo jen lákadlo pro rodiče?
Když jsem si nesla první miminko z porodnice, měla jsem hlavu plnou starostí a obav a myslela jsem, že nic těžšího, než zvládnout malé dítě, není. Maminkám, které říkaly, že čím větší dítě, tím větší starosti, jsem nevěřila. Přebalovat, krmit, oblékat - to se ani učit nemusíme, prostě je to v genech. Ale ouha - ono to nestačí, je třeba převzít zodpovědnost za všechno – zdraví, výchovu a kdoví co ještě. Naši mysl začnou rychle zaměstnávat kromě jiného otázky typu kam do mateřské školy (dnes bereme vše, školek je málo), do jakých kroužků a kurzů, postupem času řešíme školu základní, střední a dá-li bůh i vysokou. Dohromady bychom to mohli pojmout jako problematiku výchovy a vzdělávání. Výchovné metody přebíráme vesměs od rodičů, občas přečteme nějakou moudrou knihu – u mě to začalo něžnou náručí, pokračovalo přes šťastné děti a skončilo u respektování - asi všichni víme, o čem je řeč. Přesto je má dcera snad jediná osoba na světě, která mě spolehlivě dokáže vytočit. Na vyčtené postupy v tu chvíli zapomenu a je za mě hysterická semetrika, která posléze doufá, že ji při "moudrém, klidném a trpělivém" vychovávání nikdo neviděl.
Jak je vidět, neberu výchovu na lehkou váhu. Například při výběru školky, resp. paní učitelky, jsem půl roku urputně stopovala v našem parku skupinky dětí a nenápadně rozmlouvala s jejich vychovatelkami. Musím ale připustit, že moje největší starost byla, jestli pomáhají dětem utírat zadečky a zavazovat tkaničky. Jsem zvědavá, podle čeho budu vybírat základní školu, když zadečky i tkaničky budou mít zvládnuté. V poslední době se ale dostávám do podivné spirály „nových výchovných směrů“, které cloumají naším už i předškolním školstvím. Čert aby se v tom vyznal. Snad nejčastěji teď slýchám, abych svěřila své dítě do školky, kde vládné vlídná atmosféra s prvky montessoriovské výchovy, pak vybrala nějakou waldorfskou základku a z mého dítěte zaručeně vyroste jedinečná samostatná osobnost.
Jako hrdý „majitel státnice z pedagogiky a psychologie“ bych se v tom ale měla vyznat víc než normální smrtelník. Když jsem tehdy pilně studovala, slibovala jsem si, že budu ctít nové prvky a metody v oblasti výchovy a vzdělání a budu tak vést nejen své studenty ale i své děti. Praxe je ale jiná. Ve škole i doma. Každou metodiku si nakonec přizpůsobíte, protože do procesu vzdělávání vstupuje tolik proměnných, že jinak to ani nejde (věk, zkušenosti, znalosti, schopnosti, životní postoje i momentální nálada a to na straně učitele/rodiče i studenta/dítěte). Přesto mě ale jeden systém zaujal více než jiný a je to právě Pedagogika Montessori, která je dnes tak moderní a bohužel i módní.
Nemáme tu prostor pro rozsáhlou přednášku o pedagogickém systému, který založila Marie Montessori, italská lékařka a pedagožka, už v první polovině 20.století. Jedná se o princip založený na respektu k dítěti, dospělý by se neměl snažit dítětem manipulovat, ale být rádcem a pomáhat objevovat nové věci, být vstřícný, otevřený, trpělivý. Takovým zvláštním prvkem je tzv. Montessori fenomén pozornosti, kdy je dítěti poskytnut časový prostor a podnětné prostředí k tomu, aby se mohlo plně soustředit na určitou činnost. Jen si vzpomeňte na chvíli, že není nic hezčího než vidět své dítě zaujaté nějakou činností. Ve chvíli objevování či aktivního hraní by ho nemělo nikdo a nic vyrušovat. Je jasné, že některé věci nejsou v podmínkách českého školství a školství vůbec myslitelné, ale ono je to samozřejmě poněkud složitější, i tady fungují určité mantinely. Učitel je rádce a pomocník a v duchu hesla: pomoz mi, abych to dokázal sám, přeci jen vede studium. Na základě výsledku, vlastního úspěchu či neúspěchu pak dítě může pokračovat dál, takže nemůže skákat z jednoho problému na druhý, musí nejprve dokončit jeden a pak přejít na další úkol. Montessori pedagogika je velmi promyšlený systém výchovy a vzdělávání, o čemž svědčí i to, že dnešní rámcově vzdělávací programy vpodstatě kopírují rozložení okruhů či oblastí učení, které vytvořila Marie Montessori už před více jak 60ti lety (Praktická výchova, Smyslová výchova, Kosmická výchova, Matematika a Jazyková výchova). Proto mě vždycky rozzlobí, když se někde dočtu, že v tom a tom klubu či v oné školce využívají prvky Montessori pedagogiky. Co to znamená, rozumíme tomu všichni, máme všichni státnice z pedagogiky? Každý rodič chce pro své dítě to nejlepší, ale kdo se v tom má vyznat. Znamená to, že mé dítě bude celý den dělat jen to, co samo chce. že mu nebude nikdo nakazovat, co má zrovna dělat. Samozřejmě, že ne. Pro mne to znamená, že se o něj bude starat někdo, kdo v něm uvidí svébytnou osobnost a partnera a pomůže mu hledat odpovědi na otázky. A tady je ten zakopaný pes, kdo je ten konkrétní učitel, jaký je, jaké má názory, mravní postoje? Kdo mi zaručí, že v klubu, který ještě donedávna byl podle názvu pouhou hernou a dnes se jedná o moudré hraní, bude někdo kompetentní. To si musím zjistit sama. A to je dnes základní úkol rodičů a že to není jednoduché, víme všichni.
Kdybych to měla shrnout, jistě je dobré, že má dnes rodič na výběr i alternativní metody vzdělávání. Ale stejně bych se ráda dočkala doby, kdy si budu moci vybrat nejen školu, ale i konkrétního učitele pro své dítě, protože co si budeme povídat, tento člověk bude s mým dítětem trávit podstatnou část dne a bude pro něj po mamince a tatínkovi tím nejdůležitějším člověkem. A přiznám se, že pro mne by to ani nemusel být člověk vytrubující do světa, že učí v duchu pedagogiky Marie Montessori, jen by měl k mému dítěti přistupovat s láskou a s respektem k jeho křehce se formující osobnosti.
Z literatury vybírám:
Eva Kiedroňová – Něžná náruč rodičů
Steve Biddulph - Proč jsou šťastné děti šťastné
Pavel Kopřiva a kol. – Respektovat a být respektován
Zdeněk Matějček - Po dobrém nebo po zlém
Doc.PhDr. Karel Rýdl,CSc. – Principy a pojmy pedagogiky Marie Montessori
Maminka Míša
22. 4. 2011
> Komentáře