Ať jsi, kde 'si, Běhej lesy!
Běžecký seriál pro celou rodinu, který se odehrává v různých koutech republiky, ale vždy v přírodě a tedy na čerstvém vzduchu, nemusím asi našim pravidelným čtenářům představovat. Běhej lesy je protipólem všem těm městským běhům a krom toho je zde velká péče věnována malým závodníkům.
Jako takhle, o závodnících v tom pravém slova smyslu se dá hovořit zejména v těch starších žákovských kategoriích. Nejvíce ovací ale sklidí ti skutečně nejmenší, ti, kteří mnohdy do svého prvního cíle sotva dojdou.
Na závodech tohoto seriálu jsem se s dětmi pohybovala od začátku. Někdy jsem se teda pohybovala rychleji, jindy pomaleji, ale o to vlastně úplně nešlo. Myslím, že běhání v přírodě je i krásným doplňkem běžeckého lyžování, sportu, který se u nás v rodině dědí. A tak běháme lesem kdykoli je příležitost. Žel bohu letos těch příležitostí moc nebylo a v této sezóně si poběžíme pouze pro jednu sadu medailí (rozuměj medailí za účast). Letní variantu slavné Jizerské padesátky nevynecháme. No a protože termín JIZ50 RUN se blíží, 12 km po Jizerkách zas není úplně jako cesta naproti do hospody pro pivo, začala jsem trénovat. Eli se Šimonem berou svou účast na Dětských závodech Dr.Max tak nějak samozřejmě, takže jejich trénink spočívá v tom, že jedou vedle mě na kole a radí: „Mami, pojď, běžíš nějak pomalu, přidej!“. Když je to přestane bavit, protože já funím jak mašina a ne a ne zrychlit, předjedou mě a já je pak vidím v dálce zabodnuté v borůvčí.
Když jsem v těchto lesích běhávala nebo sedávala u borůvčí jako malá já, nepamatuji si, že bych kdy chytla klíště. Poslední roky jsou ale tyto „pijavice“ i v nadmořských výškách nad 600 metrů. V jednom rozhovoru s entomologem jsem četla, že je to vinou oteplování a že klíšťata se v Krkonošském národním parku nyní dají najít i v 1 300 m n. m. Proč to tu zmiňuji, je fakt, že se těch malých zvířátek, co nám pijou krev (doslova i obrazně) fakt bojím, resp. nemocí, které mohou přenášet. A tak jsme se i před dnešním výběhem všichni svorně nastříkali repelentem a následně prohlédli. To první bylo zábavnější pro Šimona, který má z nějakého důvodu rád onen odér, to druhé zas pobavilo ostatní účastníky zájezdu. Z toho prvního je i fotka, z té druhé části už nikoli…
Moc fajn je (když se vrátím obloukem k závodům Běhej lesy), že výskyt klíšťat v lese nepodceňují organizátoři ani tam. Vybavuji si, jak jsme jednou u stánku Dr.Max strávili asi dvacet minut. Stříkali jsme se repelenty a mazali opalováky. Já si do toho ještě šoupla magnesium proti křečím. Nejsem si jistá, v jakém pořadí se tato taškařice odehrála, ale důležitý byl výsledek. Ze závodů jsme přijeli nespálení a bez přisátých „kamarádů“. Inu, štěstí přeje připraveným.
Tak si na ně taky dávejte bacha, ať máte i vy Prázdniny na Maximum.
Jo a určitě s dětmi běhejte po lesích, a kdyby se vám chtělo podívat se na některý ze závodů Běhej lesy, link je zde.
Vendula Dittrichová
Předchozí díl seriálu Prázdniny na Maximum si můžete přečíst zde.
2. 8. 2019
> Komentáře