Když rodič míní a děti mění... | Kam s dětmi – aktivity pro děti a jejich rodiče

E-mail:
Registrační kód:
Zapomněl(a) jste registrační kód?
Aktuální registrační kód:
Nový registrační kód:
Opakovat nový registrační kód:

Zadejte registrační email.

E-mail:

Registrací se přihlásíte se do KLUBU KAM S DĚTMI a zároveň Vám bude umožněno vkládání akcí a tipů do databáze KAM S DĚTMI.
KLUB KAM S DĚTMI Vám bude pravidelně přinášet novinky, newslettery, exkluzivní výhody, slevy a soutěže.

Jméno:
Příjmení:
E-mail:
Telefon:
Instituce:
vyplňujte, pokud za ni budete vkládat do databáze
Kraj:
Souhlasím se zpracováním osobních údajů

Budeme rádi, když vyplníte i další nepovinné údaje, které nám mohou pomoct při vylepšování portálu Kam s dětmi. Naším cílem je být pro vás nejlepším rádcem a pomocníkem, když nevíte kam s dětmi. Tyto data nebudou dle Zásad o ochraně osobních údajů nijak zneužívány či předávány třetím osobám.

Rok narození rodiče:
Jméno dítěte:
Datum narození dítěte:
Přidat dítě

Nápověda na vkládání vašich tipů

Informace o akci
Obrázek akce:
Jméno autora fotografie:
Email autora fotografie:
Název akce:
Kraj:
Město:
Ulice a č.p.:
Telefon:
E-mail:
WWW stránky:
Termín akce: Od:
Do:
Otevírací doba:
Kategorie:










Doporučeno pro:




Dlouhodobé akce:



















Krátkodobé akce:












Mini popis (na HP):
Krátký popis:
Kompletní popis:

Když rodič míní a děti mění...

Jedu s dětma po liberecký dálnici, v dálce už vidíme bílé vrcholky Krkonoš. Zpíváme si naše oblíbené songy. Ba co zpíváme, řveme je a smějeme se tomu. Slunce svítí, i přes ten třeskutej mráz venku je cítit blížící se jaro a my natěšeni na to, co nás čeká, ukrajujeme kilometr po kilometru. Vysněnej týden na horách jako náhrada za jarní prázdniny, kdy jsme nemohli být spolu. Vysněnej týden, kdy si po mnoha letech nevezu v krosně práci a hodlám se věnovat jen těm dvěma a sama sobě. Vysněnej týden…takhle přesně měl v tuhle chvíli začínat…

Je pátek před polednem, právě se u našeho letenského hipster baru Cobra loučím s kamarádkou Terezou, se kterou jsem se domluvila na spolupráci. Mám obrovskou radost, že jsme si plácly. Ona je skvělá, to, co jsme vymyslely je skvělý, život je skvělej. Cestou ke školce ještě volám kolegyni a předávám poslední instrukce, abych měla jistotu, že v sobotu dopoledne mohu s klidným svědomím zavřít počítač a až do 12. března ho neotevřít.

Při pohledu na Šimona přicházejícího do šatny mi ale úsměv na rtech rázem ztuhne. Oči smutné, na červené tváři visí podkova. „Maminko, ještě že jde dneska po o, není mu dobře. Něco nám tu řádí,“ doprovází jeho příchod paní učitelka, ale nemusí nic říkat, protože mně je to více než jasné. Hlavou mi hned proběhne včerejší rozhovor s mojí kamarádkou, která si stěžovala, že na ni zas něco leze. „Představ si, že děti nebyly od podzimu ani jednou nemocný, všichni se držíme.“ Hanba mi. Hanba mi za ta slova. A tady to mám, hromádku neštěstí v náručí. V tom náručí ho nesu až do školy, kde vyzvedáváme Eli. Zdálky slyším, jak na ni vychovatel Ota z družiny volá, ať si ten týden pořádně užije. Běží k nám a hned hlásí, že pan ředitel podepsal to uvolnění ze školy. Pak si ale všimne, že já její nadšení nějak nesdílím a při pohledu na Šimona pronese: „Co je mu???“ Třeba je to jen chvilkový, za jeden den je cajk a jedeme. Utěšuju Eli i sama sebe, ale když opět zvedám Šimona do náručí, cítím jeho rozpálený čelo…

Je sobota, Eli jede po liberecký dálnici, v dálce už vidí bílé vrcholky Krkonoš. Naše oblíbené songy si nezpívá. Slunce svítí, i přes ten třeskutej mráz venku je cítit blížící se jaro, autobus ukrajuje kilometr po kilometru. Babička jí podává housku se sýrem a nabádá ji k úsměvu, kterým říká vše: na horách ti bude líp než doma s nemocným bráchou. A kdo ví, třeba se brzy vyleží a za pár dní spolu s mámou přijedou.

Šimon konečně usnul, odkládám Pět báječných strýčků (co taky jiného v téhle situaci) a sahám mu na čelo. Těch ranních 39 už to není, ale pořád topí dost. Myslím na Eli a modlím se, aby si tu chřipku nevezla s sebou. A i když je mi smutno, vím, že to není žádná tragédie, hory za těch pár dní nespadnou a my si to spolu ještě určitě mnohokrát užijeme.

Otvírám počítač a jdu psát vám všem, ostatním rodičům, ať víte, že v tom nejste sami!

Vendula Dittrichová

 

P.S. Mé modlitby vyslyšeny nebyly... Zatímco Šimon už je čtvrtý den relativně ok a pomalu by se dalo uvažovat o přesunu za čerstvým horským vzduchem, Eli je zcela ko. Vysoké horečky dostihly bohužel nakonec i ji. Za další dva dny rozšiřuje stav nemocných babička.

 

EPILOG:

Je sobota, týden poté. Jedu s dětma po liberecký dálnici, ve zpětném zrcátku vidím bílé vrcholky Krkonoš. Naše oblíbené songy se linou z reproduktorů, nikdo nezpívá. Slunce svítí, venku je asi patnáct stupňů, jaro je tu. Hlava mi třeští a na zádech citím krůpěje potu. Ano, už i já... Zezadu slyším Elinky občasné zakašlání ze spánku a Šimonovo neúnavné bubnování čínskými hůlkami, které se stupňuje zejména při refrénu "Občas mám pocit, že nežiji, tak úplně ve své režii"...

Inu, člověk míní, děti mění, ale i přesto všechno bych ty dva malý režiséry na zadních sedačkách nevyměnila ani za zlatý prase. 

5. 3. 2018



Přidat komentář

Vaše jméno:
Předmět:

> Komentáře