Jak se stoná po italsku?
Naše blogerka Iva se v létě roku 2014 přestěhovala s pětiměsíční dcerkou do Itálie. Česká domácnost se tedy oficiálně stala "italskou". Co to v praxi znamená? A jak se nám tady žije?
V dnešním článku se dočtete, jak se stoná po italsku. A popravdě, můžeme být hodně rádi za to co máme tady.
Když člověk žije v cizině, začne si více vážit věcí, které „má doma“. Lesy v České republice jsou najednou barevnější, louky voňavější, rodné město útulnější. Jen ti lidé by se možná mohli více usmívat a méně nadávat. V České republice se žije dobře. Je to šestá nejbezpečnější země na světě, ekonomice se daří a životní úroveň se zvyšuje. Teď nemyslím problémy každodenního života, kterých má každý dost. Teď mám na mysli takový ten globálnější pohled „zvenčí“.
Proč to píšu? Už dlouhou dobu mám v hlavě článek na téma „stonání po italsku“. Člověk by si totiž řekl, že když se přestěhuje do „rozvinutějších zemí Evropské unie“, bude o něj v oblasti zdraví postaráno více než královsky. V našem případě – opak je bohužel pravdou. Stonání v Itálii rozhodně není levnou záležitostí – a kvalita vyšší ceně rozhodně neodpovídá. Jaké jsou tedy rozdíly oproti České republice? Posuzuji podle toho, co vidím u nás v Ligurii.
Úplně první věc, která každého pacienta „trkne“, je prostředí. Zatímco v České republice sedí například praktický lékař v krásné, čisté, bílé ordinaci, k ruce má sestru a před dveřmi čekárnu – v Itálii se situace liší. Jasně, čekárny tu mají také. Zatím jsem ale neviděla „vlídnou“ čekárnu. U nás v Ligurii jsou všechny malé, vlhké a tmavé. Spíš si představujete, že odtud s pár novými chorobami odejdete. Výjimkou je náš zubař, který je ovšem Holanďan, tak vlastně nevím, jestli ho mám počítat. Sestru zde nemá téměř nikdo – a pokud ano, vykonávají spíše roli sekretářek. Odběr krve vám neprovede žádná – to musíte do jiného pracoviště. V tom vidím také velký rozdíl. V běžných ordinacích u praktického lékaře v Ligurii můžete zapomenout na český „komplexní přístup“ – že vás doktor vyšetří, sestra vezme krev a na základě kombinace výsledků se stanoví léčba. Když máte například chřipku, doktor vás sice vyšetří – ale nějakou krev, moč, hlubší důvody, prostě neřeší – většinou vám předepíše běžná antibiotika (i když by vám třeba stačil jen sirup na kašel), aniž by se patlal s detaily. Sedí při tom v ordinaci, která spíš připomíná obývák. A mnohdy se zdá, že to snad obývák původně byl.
Další věc jsou ceny. Za výše uvedené „nepatlání se“ zaplatíte 80 euro (2160 Kč). A to i v případě, že vám třeba lékař nic nepředepíše a jen konstatuje, že „to musíte za ušařem“. Šup! Osmdesát éček v háji. Seňor doktor je v Itálii prostě pán – a návštěva u něj se podobá spíše konzultaci, než skutečnému vyšetření. U dětského platíte méně – záleží na výkonu. My jsme zatím platili od 30 do 50 euro (810 – 1350 Kč). Pokud jdete na komplexní odběry (krev, moč), můžete vypláznout klidně i 165 euro (4455 Kč).
Upřímně nevím, jak to dělají zdejší obyvatelé, platy zde poměrově rozhodně nejsou tak vysoké, aby pro ně tyhle částky byly jen „drobné“. My máme pojištění od manžela z práce – systém, kdy se mu na zdravotní výdaje rodiny strhává automaticky určité procento z platu. Co to v praxi znamená? Všechno zadarmo tu rozhodně nemáme. Ve skutečnosti nám pojišťovna proplatí přibližně 80 % částky za vybrané výkony a některé léky, které jsou na předpis. S každým vyšetřením si tedy musíte hlídat, abyste dostali účet za vyšetření, případně předpis na lék a v lékárně opět účet. Nutno dodat, že léky jsou zde také velice drahé – běžné kapky do nosu a sirup na kašel stojí 22 euro (594 Kč). Toho hodnocení přitom není subjektivní, na cenu léků si zde stěžují i další národy, například Britové.
Poslední „okénko“, které sem „hodím“, je na pohotovost. Samozřejmě mohu srovnávat pouze to, co jsem viděla v La Spezii. Jedno velké doporučení: Pokud v Itálii na pohotovost, jedině sanitkou. Nedělám si legraci. Muži se jednou udělalo špatně, byla jsem nucena mu lámanou italštinou zavolat uprostřed noci rychlou. Nejdřív jsem si myslela, že jsem to možná trochu přehnala. Když jsem ale potom (v jednu hodinu ráno) viděla ten dav v čekárně, byla jsem ráda, že ho odvezli přímo dovnitř a nikdo se na nic neptal. Pohotovosti jsou asi „kapitolou“ úplně všude. Ale je dobrý vědět, že to v České republice nemusí být nejhorší.
Jasně, všechno je to subjektivní hodnocení – a je otázkou, jestli je to všude v Itálii stejné. Ceny se však asi příliš lišit nebudou. V tom máme v České republice opravdu štěstí. Když pak „doma“ sedím v čekárně – a všechno není ideální – pořád si říkám: Máme se docela dobře!
Více o Ivě a jejím blogu se dočtěte na www.donnadicasa-blog.com.
19. 1. 2017
> Komentáře