Toboga Fantasy Zličín aneb jak zabavit svoje dítko a užít si přitom zábavu taky
Existuje mnoho způsobů, jak si užít den s malým prckem, i když je ošklivé nebo zimní počasí. I my vyrážíme ven brousit svahy na saních a bobech, krmit kačenky, dovádět na hřišti, v loužích a bahně, ale jsou prostě dny, kdy ani tohle nestačí. A i na nás došlo, ač jsem byla proti velkým hernám plných atrakcí. Stále jsem si říkala, že přece existuje tisíc jiných způsobů jak strávit prima den.
Ale víte co? Zrovna Toboga mě přesvědčila, že to není vůbec špatné místo na zábavu pro malé děti a co víc! I pro nás dospělé, kteří jsme zůstali stále praštění a divocí.
Naši návštěvu jsme naplánovali na dopoledne, přece jen vím, že většina rodičů se s dětmi vydává ven po obědě a dopoledne je vesměs všude volněji. To platilo i o tomto místě. Navíc se zde platí speciální dopolední vstupné, tak proč toho nevyužít?
Hned po příchodu se na nás usmály přívětivé slečny u vchodu. Ani jedna se netvářila oprskle ba znuděně, což mě potěšilo. Nemám ráda místa pro děti, kde Vás hned u vchodu zpraží pohledem.
Šatna na odložení věcí byla prostorná a čistá. Hned za ní se rozkládá velmi rozlehlá restaurace spojená s herničkou. Vstup je všude jen v ponožkách, což je skvělé, protože nikdo neodchází jak čuňátko obalené hlínou a prachem. U vchodu na wc Vám nabídnou v rámci hygieny erární boty, což je ještě lepší než mokré ponožky ušpiněné od bůhví čeho.
Musím říct, že hned jak jsme prošli zmíněnou sekcí jídla a náš Josífek zaznamenal první atrakci byl ten tam. Bohužel je ještě malý a tak jsme mu museli být stále v patách, i tak řádil jako utržený ze řetězu. Rodiče, kteří mají své děti odrostlé, mohli v klidu pracovat v restauračním koutku. My s mrňousky a hlavně jako rodiče akčňáci, co si chtějí přece jen beztrestně zajezdit na různých „dětských“ atrakcích, jsme se vydali za naším objevitelem.
Nafukovací hrad ve tvaru draka, který co pár minut pojídal děti, byl pro Josífka absolutně cool. Smál se tomu na celé kolo, když tu a tam z dětí koukala ven jen noha nebo ruka. Sám se však rezolutně odmítal nechat sežrat a běžel raději na sopku, která stála nedaleko. Po zdolání nejvyššího vrcholu, se rozhodl, že by bylo super skočit dolů a rozeběhnout se na nedaleký sjezd kopce na nafukovacím kruhu a bobech. Sněhu jsme si v Praze moc neužili a tak se tam zdržel docela dlouho, než ho nalákalo hřiště na basketbal a fotbal, kde se rozhodl ukázat své sportovní nadání.
Po chvilce už pádil do labyrintu překážek a nástrah, které ho zavedly až k míčkové fontáně. Au! Jauuuu! Druhý míček mne strefil do hlavy....Zezhora na mě pálila dvojice kluků gumové míčky a vesele se tomu smála. Jen počkejte! My vás dostaneme! A už jsme pádili nahoru najít zbraně a ztrestat ty, co také netušili, že se můžou stát živým terčem.
Jen jsme se vyblbli v míčkové bitvě, už na nás čekala obří skluzavka, na které se dají uspořádat závody. Po těch jsme se rozhodli využít místní motokárové mini-hřiště. Po vhození žetonu nám byla kvůli Josífkově věku přidělena dvousedačková motorka. Josífek dosedl, šlápl na pedál a začal tatínkovi ujíždět. Ten měl co dělat aby nového Hamiltona chytil dřív než to napálí do molitanového sloupu.
Závody nás unavili a tak jsme se občerstvili v restauraci. Ta nabízí naštěstí dost druhů jídla, aby člověk nemusel jíst jen to smažené a nezdravé.
Po znovudobytí energie jsme se vrhli na nové kolečko plné zábavy.
Musím říct, že unavení večer jsme byli hlavně my, rodiče, ale ten úsměv a jiskra v dětských očích, když si Josífek vzpomněl na nějaký zážitek z velké Fantasy herny je nezapomenutelný.
Pro Kamsdětmi.com Milana Kubátová
28. 2. 2019
> Komentáře