Barevné ozvěny
Ty jako jedeš sama se Šimonem na Colours? Zbláznila ses? A co tam budete ty 4 dny dělat?
Nejedu sama, dva dny tam bude i Terka s Bárou.
A kde tam jako budete bydlet?
U jedný maminky, tu neznáš.
A ty jo?
Trochu, jednou jsem se potkaly…
Tak nějak to proběhlo…jenže…já mám ráda dobrodružství, mám ráda výzvy, mám ráda hudbu a v Ostravě jsem byla naposled v minulém životě (rozuměj před dětmi). A protože jsme byly s Terkou Tobiášovou pozvány coby reportérky, nebylo proč váhat.
Hodně našich postřehů, doporučení a informací si můžete prohlédnout v naší videoreportáži ZDE. Ale mnoho se do videa nevešlo, to by to byl hodinový dokument…
Nejprve k cestě. Že pojedeme z Prahy vlakem, to bylo jasné od prvního momentu. Necelé tři a půl hodiny, občerstvení, možnost se protáhnout a místenky u dětského kupé s kinem. Toť informace rezervačního systému Českých drah. A co je psáno, to je dáno…nebo ne? Takže procházíme vagón a hledáme… Paní průvodčí, kde je prosím to kino? Vzadu? Aha, hledáme dál. Pane průvodčí, nemůžeme najít to dětské kino. Není? Všechny vagony s kinem v rekonstrukci? Aha…
K jídlu nabízela vlaková stewardka sušenky, bagetu a oříšky. V čase oběda jsme tedy dětem objednaly Brumíky a Terez si jakožto cyliak udělala burákovou party. Vlak doslova praskal ve švech. Nejenže byl vyprodán do poslední sedačky, procházka uličkou připomínala bojovku pro silné povahy, ideálně se silnou rýmou…
Vlakový zážitek byl naštěstí jedinou černou tečkou prvního dne. Teda takhle, černé byly i mraky, které se nad námi již od Pardubic honily. A téměř černé bylo i to bahno, které na nás v areálu Colours of Ostrava čekalo. Jakožto zběhlé „festimatky“ jsme se ale ještě ve středu ráno řádně vyzbrojily a v třicetistupňovém pařáku nakoupily na Letné v pracovních oděvech Brudra pláštěnky a holiny. Musím říct, že žádné jiné moje boty neměly lepší poměr cena/užitná hodnota. Inu, větru dešti neporučíš a štěstí přeje připraveným. Do Dolních Vítkovic jsme dorazili zhruba kolem šesté a do nočního odjezdu si stihli projít skoro celý areál, vyzkoušet občerstvení a poslechnout si několik skvělých interpretů. Po loňském chaosu u vstupní brány nabídli letos pořadatelé možnost vyměnit si vstupenky za pásek na mnoha místech, a to nejen v Ostravě, ale třeba i v Praze. Ve vstupních koridorech byla vždy fronta maximálně 5 lidí, vše odsýpalo velmi rychle. Děti do 140cm měly vstup zdarma, u brány dostaly papírovou pásku na ruku. Nedaleko hlavního vstupu jsme každý den využívali úschovnu zavazadel, která byla zpoplatněna 50 korunami za kus. Ještě před vstupem bylo také možné si zapůjčit dětská sluchátka, tzv. hluchátka. První den utekl jako ta voda, co se na nás valila shora. Vzhledem k pokročilé hodině, velké únavě dětí a valícímu se davu směr tramvaj, jsme vyzkoušeli festivalového taxíka. Ty byly označeny vlajkou a garantovaly férovou cenu. Ostravu skoro neznám, takže mi třista do Výškovic přišlo hodně, ale vzhledem k množství uzavírek a objížděk to asi fér bylo.
Druhý den (čtvrtek) jsme plánovali vyzkoušet všechno možné i nemožné, co nabízí festival pro děti. Déšť sice ustal, ale holinky jsme si nechali a udělali dobře. ČEZ Family park byl celý podmáčený a i přes palety alias cestičky jsme měli bahno až po kotníky. Dětská zóna byla ale jinak fakt skvělá. Hlídací služba, kojící stan, spoustu aktivit, workshopů, stánků. Vše jsme více probrali ve videu. Dětem se v zóně tak líbilo, že oželely i Vojtu Dyka na hlavní stagi a zůstaly si tam samy hrát. Že my si ho s Terkou ujít nenechaly, to asi nikoho nepřekvapí. Navečer už polovina naší výpravy frčela za dalšími povinnostmi zpět do Prahy a já se Šimonem osiřela. Nápad vyrazit do Bolt tower byl jeden z nejlepších, co jsme na Colours měli. Šimon nestíhal valit oči a čokoládový dort v tamní kavárně byl krásnou tečkou druhého dne. Tedy měla to být tečka, ale cestou k tramvaji jsme potkali mé přátelé saxofonisty, takže my si těch „pomyslných“ teček ještě pár dali. V tramvaji pak Šimon při pohledu na několik cestujících v pirátských kloboucích zbystřil. Bylo jasné, že bez tohoto klobouku se do Prahy nepojede.
Úkol na třetí den zněl tedy jasně. Prohlídnout si pořádně všechny stánky, zóny partnerů, pokoupit dárky, vyrazit do Světa techniky, zajít na Pišlické příběhy a … získat klobouk Captain Morgan. Všechno jsme zvládli a nakonec jsme toho samozřejmě zvládli i mnohem víc. Moc nás to bavilo v HM Blocku, v zóně Bati, v design zóně, v doubledeckeru Reflex. Obloukem jsme obešli pouze stan Agrofertu, takže jestli se tam podávaly sliby zabalené v koblize, to nevím. Šimona nadchnul Svět techniky, kam měly všechny děti vstup zdarma. Interaktivní expozice zvířecích pindíků mu zůstane v paměti ještě hodně dlouho.
Pišliky známe, tento bod programu byla sázka na jistotu. Přesto nás představení hodně překvapilo. Saunový zážitek doplněný zvukem souběžně konajícího koncertu na druhém hlavním podiu jsem popsala ve videu, takže pojďme dál. Na poslední páteční úkol jsem naštěstí sehnala partu kamarádů, takže získat vysněný klobouk zas tak „nebolelo“. Na oplátku se mnou pak „kapitán“ vydržel několik večerních koncertů, a tak jsem si pátek nakonec užila hudebně a sociálně i já.
Sobota už byla ve znamení balení, loučení a cesty domů. Poslední relax v HM Blocku ale málem dopadl špatně. Při odchodu z horního patra Šimon špatně šlápnul. Hrůzostrašně vypadající pád naštěstí přinesl jen velké odřeniny. Musím ale podotknout, že během vteřiny u nás byl zástupce ochranky, který se ještě i několik minut po „akci“ dotazoval, zda nepotřebujeme přivolat lékaře. Vůbec všechny tyto služby fungovaly na festivalu na jedničku. Všude ochotný personál, od securiťáků, přes úklidové čety po zdravotníky, které jsem nakonec musela s příšernou migrénou navštívit já.
Region razovity jsme opouštěli v sobotu odpoledne neradi, ale věřím, že se na Colours zase za rok vrátíme. A tentokrát i s pátým členem našeho videotýmu, který byl tou dobou na táboře a který nám tam hodně chyběl. Jinak tam bylo všechno!
Slunce i déšť
Známí i neznámí
Hudba i divadlo
Láska i nezájem
Limo i pivo
Barvy i šeď
Radost i pláč
Děti i rodiče
Na Colours bylo všechno, jen ne nuda!
Vendula Dittrichová
P.S. Smekáme onen kapitánům klobouk před organizátory Colours of Ostrava, děkujeme za pozvání a bylo nám ctí být součástí největšího festivalu u nás a mít možnost předávat zprávy dál. Velký dík také Lucce Šuhajkové, oné „neznámé“ mamince, která nám pomohla udělat výlet do Ostravy ještě barevnější.
26. 7. 2018
> Komentáře