Coco aneb když vám u animáku spadne čelist
Vždy, když jdu s dětmi do kina, snažím se na film dívat jejich očima. Nejinak tomu bylo minulou středu, když jsme se ocitli na premiéře nového animáku Pixaru s názvem Coco. A když i tradičně kritická Mirka Spáčilová ukáže filmu palec nahoru, pak zbystřím dvojnásob.
Záhrobní příběh z Mexika plný kostlivců a hlášek typu „jsi pořád kost“ nezklamal, pobavil mě i děti, i když… Zatímco osmiletá Eli zápletku pochytila, na pětiletého Šimona to bylo moc. Moc zkombinované, moc dlouhé a (jak je bohužel i u dětských filmů zvykem) moc hlasité. Jsou to důvody, proč na Coco nevyrazit? Rozhodně ne! Školkové děti ale raděj nechte doma. Příběh Miguela, který se ocitne ve světě mrtvých, jeho snaha se dostat zpět (ovšem ne za každou cenu) i jeho cesta za hudebním snem, stejně jako rodinná tragédie Miguelovy prababičky – to všechno je i pro ty nejmenší zcela pochopitelné. Následná kriminální zápletka a nečekané rozuzlení celého příběhu je ale v očích malého diváka příliš komplikované. Opravdu to ale berte spíš jako doporučení, nikoli jako výtku filmu, který je po všem stránkách výjimečný.
Velké plus za celkovou atmosféru filmu, který ač se odehrává převážně v záhrobí, působí svěže, uvolněně, vesele („Doufám, že brzo umřeš, abychom se zas viděli“) a hlavně za to, že přináší dětem velké poselství. Rodina je nejvíc! Ať se děje, co se děje! A to je myslím pro dnešní děti vyrůstající v konzumu a blahobytu velmi důležité.
Takže jo, běžte do kina a bacha, ať vám nevypadnou oči z důlku!
Vendula Dittrichová
23. 1. 2018
> Komentáře