Čtyřnásobná maminka si ve stopě plní svůj sen o zelené kombinéze
Před Terezou Hájkovou smekám. A až si přečtete její příběh, který je součástí připravované kníhy o historii Jizerské padesátky, pochopíte proč. Tím spíš, že vím, jak ty běžky dokážou "bolet" a jaké to je plnit si sny... Vendula
Spousta lidí si myslí, že Jizerku ujedou jen mladý a hubený lidi. To já tedy rozhodně nejsem. Ale je pravda, že závod je nejtěžší prvních deset kilometrů. Když se vyjede na první velký kopec, tak už je to v pohodě.
Běhám odmalička jsem chodila na sportovku ve Vrchlabí. Když přišla rodina, dala jsem si od běhání dlouhou pauzu. Na Jizerku jsem se vrátila až v roce 2013, předtím jsem porodila čtyři děti po dvou letech. Měla jsem tři císaře, takže to fakt dřív nešlo.
První start byl šílený, šla jsem to jen ujet. Dokonce jsem si sebou vzala mobil, abych si mohla přivolat sběrný autobus. Nejtěžší je sehnat lyže na moji váhu a tehdy jsem měla lyže na pětasedmdesát. To opravdu nestačilo. Kamarádi mi namazali nějaké nóbl vosky, ale bylo to hrozné. Strašně mi to lepilo. Nahoru jsem předběhla davy, dolů to nejelo. Nějaký Slovák na mě volal: „Píchaj, píchaj!”
Nakonec jsem vzala železnou škrabku a sundala jsem to. Byl to hrozný závod, rozum mi říkal: Už se sem nikdy nevracej!
Ale já se nevzdala. Mám totiž velký vzor, moji babičku. Ta plavala odmalička až do třiadevadesáti let. Když jí bylo dvaasedmdesát, byla po mrtvici, tak ji v Podolí potkali známí a koukali: „Máňo, tobě to pořád plave.” Proto zase začala závodit a během dalších dvacet let vyhrála devatenáct medailí na veteránských mistrovstvích světa i Evropy.
V roce 2014 jsem si všimla týmu Standy Řezáče. Silvini mají nepřehlédnutelné zelené kombinézy, a proto jsem šla za nimi, jestli by mě nevzali pod sebe. Bylo na nich vidět, že si říkají: „Co chce ta veliká tlustá stará ženská?” Ale pak mě viděli na Karlovské padesátce a řekli, že to se mnou zkusí. Pravda, musela jsem přežít jejich dvě strašlivý kalby, ale byla jsem v týmu.
Dostala jsem vysněnou kombinézu a můj tříletý syn prohlásil, že je ošklivá…
Na minulou Jizerku jsem v ní vyrazila. Měla jsem k tomu jasné pohnutky: Ve střední kategorii hodně lidí ve sjezdech pluží a já brzdit nehodlám. Pánové se ohlídnou a vidí, že jede obrovská tlustá ženská.
Proto jsem chtěla zářivou kombinézu jako Řezáč. Říkala jsem jsem si, že když budu vypadat jako obří žába, tak mi budou uhýbat. Jenže to dopadlo jinak.
Nějaký pán mi doslova přistál na zádech a vystřelil mě do lesa. Bylo to v esíčku, kde se muselo v rychlosti odšlápnout. Jen jsem cítila náraz. Měla jsem krvavé lýtko, natržený meniskus, a natržený čtyřhlavý sval. Do cíle zbývalo asi osm kilometrů, v tu chvíli to ani nebolelo - oklepala jsem se a nakonec dojela v docela slušném čase. Koleno mi zkolabovalo až doma.
Ale to nebylo nejhorší: Samozřejmě, kombinéza byla roztrhaná. Odjela jsem v ní jenom jeden závod.
Jizerka je zvláštní. Viděla jsem na ní mnoho zajímavých obrazů. Nějaké ty pány, jak házejí lyže do lesa, dalšího, co skončil v potoce. Ještě před dětmi jsem si jednou v cíli dala párek a poslouchala dva závodníky v cíli. Říkali, že od čtyřicátého kilometru pořád jen koukali na velký červený zadek, a proto dojeli. Byl můj…
Je tady zvláštní atmosféra. Elita si nepovídá, ale i ti lepší amatérští lyžaři spolu závod prožívají. Náročné je to na startu, říkám, hlavně nezlomit lyži nebo hůlku, to je pak konec. Vloni jsem musela vzít jednoho pána po holi, protože mi pořád píchal do mojí stopy. Třikrát jsem ho upozornila, pak jsem ho praštila. A on: „Kdybyste nebyla ženská, tak vám to vrátím.”
Proč to vlastně dělám? Je to trochu únik. Máme čtyři děti, manžel je muzikant. Potřebovala jsem se dostat z domu. Když řeknete, že jedete na lyže, tak to nikdo moc nebere. Ale když jedete na závody, je to najednou jiné.
A nejlepším tréninkem je přece závod.
Tereza Hájková je rehabilitační lékařka, 43 let
Příběh je jedním z 50 příběhů z připravované knihy o historii Jizerské 50
Přijeďte se podívat na vlastní oči, jak to Tereze letos na Jizerské pojede. Příští neděli (19.2.) to v Bedřichově v Jizerských horách vypukne!
8. 2. 2017
> Komentáře