BLB | Kam s dětmi – aktivity pro děti a jejich rodiče

Jako malá jsem běhání moc v lásce neměla. Ostatně tak jako běžky, tak jako bekhend třicetkrát po lajně, tak jako dril stupnic na flétnu, tak jako spoustu jiných věcí, jako spoustu jiných dětí.

Jenže stárnu. A mnoho věcí se za ty tři dekády změnilo. Vloni jsem začala drilovat stupnice na druhý hudební nástroj, letos jsem dala půl výplaty za nové běžky, a když mi padnou aspoň tři bekhendy po lajně, mám obrovskou radost. A taky běhám, s chutí a ráda. Při běhu vytěsní můj mozek každodenní problémy a nechá se unášet. Zapomenu na desítky nevyřízených e-mailů, na hromadu prádla, co čeká už měsíc, až potká žehličku, na upomínku z pražské energetiky, kterou jsem kamsi založila. A když běžím po Stromovce bez dětí na kole v zádech, zapomenu na tu hodinku i na ně. Běh je pro mě druh meditace. Běhání se stalo součástí mého (niterního) života.

Střih. Jedu s Eli po plzeňský dálnici, kamarádka Martina podává již podvacáté kousátko svému půlročnímu synkovi, kterému jedinému přijde náš výlet od začátku trochu na hlavu a dává to hlasitě najevo. Další, kdo měl rozum, byl Šimon, který se ráno na protest tak rozkašlal, že byl vyexpedován na hospitalizaci k babičce.

„Mohla to být taková krásná sobota!“ říkám tak trochu sama sobě a dívám se doleva směr Brdy. Mraky černé jak tma. Teploměr ukazuje 4 stupně. Do Skořic dorážíme třicet minut před startem dětských závodů. Navlíkám Eli další vrstvu oblečení, přehazuju přes ni pláštěnku, holiny do podpaží a spěcháme pro číslo. U startovní brány jsou k mému překvapení desítky dětí, rodiče povzbuzujíc je k rozcvičce nad nimi drží deštníky jak ochranné štíty. Za pár minut je po všem, Eli si prohlíží krásnou dřevěnou medaili, já ji (i sama sebe) přesvědčuju, že desáté místo je supr, a honem ji sundávám promáčené tenisky. Tak to bysme měli.

Do mého startu zbývají zhruba dvě hodinky. Jdeme doplnit energii dvojitým vývarem, víc do sebe nenatlačím. Ukazuju Eli dětský koutek, kde si má dle mého skromného plánu (přání) během závodu dospělých hrát. „Jak jako úschovna dětí?“ přečte si nápis na stanu. „No to je něco jako družina“, vysvětluju a hned vzápětí mi dojde, že tohle přirovnání nebylo z nejchytřejších. Rázem je tato nová služba, za kterou jsem v loňské sezoně tolik lobovala, v naprosté nemilosti. Nepomůže ani přesvědčovací a slibovací metoda. „Až poběžíš, budu si psát s tátou přes Viber.“ Rezignuju. Dávám poslední instrukce „co by bylo kdyby“ a pět vteřin do startu vbíhám do svého koridoru. Jako zázrakem přestává pršet.

Rozbíhám se s davem. Dvanáct kilometrů závodu Běhej lesy Brdy přede mnou. Nemám žádné ambice, žádný vysněný čas. Mým cílem je doběhnout a najít Eli tam, kde jsem ji nechala. Po krátké úvodní pasáži vbíháme do lesa. Běhej lesy. Klacky, kořeny, bahno, stromy, bažina, bláto. Běhej lesy! Ale nejsem přeci paní radová, něco vydržím, při běhu přeci vytěsní můj mozek každodenní problémy a nechá se unášet…

Jenže nohy těžknou a můj unášející se mozek se ptá, proč jsem se před závodem aspoň trochu neprotáhla. A proč tu vlastně jsem? Proč nesedím doma v teple, suchu a nehraju s dětmi pexeso?

Na pátém kilometru potkávám Páju, která je na tom ještě o poznání hůř, na šestém dobíhám holku s bílými elasťáky a ty černý tanga prostě nejde přehlédnout. Těch se držím. Dlouho. Druhá občerstvovačka mi dává novou sílu do žil. Přestávám cítit bolest. Přede mnou další nekonečný kopec, ale nezastavuju. Endorfiny. Na osmém předbíhám kamarádku, která dle svých facebookových příspěvků běhá téměř denně a její skalp mě hřeje u srdce. Prý žádné ambice... Poslední dva kilometry se v podstatě vznáším. Bahno mám až za ušima, ale prodlužuju krok a nic mě už nemůže zastavit. Kilometr do cíle dobíhám jednu slečnu. Vypadá sympaticky, vznáší se podobně jako já. Během seběhu si ještě dokážeme povídat. Těsně před cílem beru tu slečnu za ruku. Před zraky tisíců fanoušků protínáme společně cílovou pásku. Objektivy fotografů zahraničních tiskových agentur zachycují tento srdcervoucí moment. Život je skvělej. Miluju běh. Ať žijou Běhej lesy.

Eli sedí ve stanu jak přibitá, v ruce mobil.

Za další hodinku už jsme v autě a Eli po chvíli usíná.

Medaile se jí houpe na krku. Tak jako mně.

Mohla to být taková krásná sobota…

A byla!!!

Vendula Dittrichová

„BLB“ – Běhej lesy Brdy byl prvním závodem seriálu Běhej lesy. Na další závod na Karlštejně zbývá posledních 80 čísel na dětské tratě, závody dospělých jsou vyprodané. Zaběhat si můžete ale i v Lednici, na Vysočině, v Bílé, v Bedřichově a v Boleticích. www.behejlesy.cz