S Italkou v kuchyni
Přinášíme vám další příspěvek z blogu naší bloggerky Ivy. Iva se se svou rodinou přestěhovala do Itálie na konci léta 2014, její příspěvky a postřehy uveřejňujeme zpětně, tak jak jdou po sobě, abyste měli představu, na co všechno si musela ve svém novém domově zvykat a s čím bojovala.
Přejeme příjemné čtení!
17. března 2015
Nebudu zastírat, že můj nejoblíbenější lokální recept jsou „trofie“ s pestem „genovese“. Tento sofistikovaný klenot italské (nebo spíš ligurské) kuchyně sestává s vařených těstovin, které vypadají jako malé „šudlíky“ (nevím, co to jsou „šudlíky“, ale takhle nějak si je představuju), smíchané se skleničkou zeleného pesta, které tady koupíte v každém supermarketu. Je to rychlé, dobré (hodí se přidat parmezán a cherry rajčátka) a člověk se může alespoň chvíli tvářit, že ovládá základy zdejší kuchyně. Úsměv na rtech muži trochu vadne, když „trofie“ slavnostně předkládám k večeři už čtvrtý den za sebou.
Nedávno jsem se seznámila s jednou Italkou, která byla svolná k „language exchange“. V praxi to znamená, že se jdeme projít, a zatímco moje dítě potají žmoulá v ruce poklad největší (vajgl z chodníku), ona hovoří svojí téměř plynulou angličtinou a já se snažím následovat svými italskými citoslovci. Funguje to kupodivu dobře. Když jsme zjistily, že nás kromě vášně pro jazyk spojuje i láska k vaření (koníčky si v cizině člověk moc vybírat nemůže), rozhodly jsme se zahájit „language exchange u plotny“.
Mít doma dopoledne Italku od Neapole, která miluje vaření, by chtěl každý. Myslím, že i můj muž. Během prvních pěti minut jsem už hnětla (já!) těsto na pizzu, v další hodince jsme si střihly „torta di prugne“ (švestkový koláč bez švestek – vítejte v Itálii), a poslední část dopoledne byla věnována diktátu nejrůznějších receptů v italštině. Intenzivnější výuku jsem nezažila. Nejúžasnější bylo ovšem její nakažlivé nadšení. Pizzu jsme měli minulý týden třikrát.
A jak se to vlastně dělá?
Smíchá se půl kila mouky typu „0“ (na pizzu – podle mě něco jako naše hladká) s troškou oleje, špetkou soli (tím si nejsem jistá, ale dávám to tam) a hrníčkem vody s rozpuštěným droždím (asi půlka malé kostky). Celé se to prohněte a následně se těsto nechá kynout přibližně tři hodiny. Potom se z toho udělá ona známá placka, na kterou se nakladou ingredience dle chuti. A pozor – zde přichází na řadu základní kulturní varování – nikdy se neptejte Itala, jestli to červené na té pizze je kečup! Jakmile se moje nová přítelkyně probrala ze mdlob, tak mi s hadrem na hlavě vysvětlila, že to červené je směs drcených loupaných rajčat s bazalkou, solí a olejem (co jsou ti Češi vlastně zač?!). Pizza se následně dá do trouby vyhřáté na 250°C. Ideálně na úroveň nižší poloviny. Pokud chce člověk přidat mozzarellu, má tak učinit asi dvě minuty před koncem. Pizza se následně přemístí do horní poloviny trouby, aby se sýr pěkně roztekl.
25. 4. 2015
> Komentáře